10°C
Dana Vargová se narodila roku 1936 a dětství prožila v obci Bouzov. Byla jediným dítětem a pocházela z chudé rodiny. Otec byl pohraničníkem a po vzniku fašistického slovenského státu byl předčasně poslán do důchodu. Hlavním zdrojem obživy rodiny byla jeho malá penze. Za druhé světové války se otec přihlásil do odboje, a přestože na Bouzovsku sídlilo gestapo, nebál se pomáhat partyzánům.
Po válce se finanční situace rodiny ještě více zhoršila. Otec se měl postarat o odsun Němců. Od rána do večera byl venku, onemocněl zápalem plic a zanedlouho zemřel. "A pak to bylo velmi náročné, protože maminka vlastně neměla žádné zaměstnání a přitom nedostávala ani vdovský důchod," komentuje těžké období paní Dana.
Komunisté ublížili jeho rodině
Na střední škole v Prostějově se Dana poprvé dostala do konfliktu s režimem. Po dvou letech komunisti školu zavřeli a Dana byla přemístěna na pedagogické učiliště. Tahle změna se jí nezamlouvala, protože chtěla studovat práva. Po škole nastoupila Dana do zaměstnání. Učila ve Vrbně pod Pradědem, byla vedoucí dětského domova v Loučné nad Desnou, poté učitelkou v Sobotíně a nakonec byla poslána do Šumperka, kde se seznámila se svým budoucím manželem – Juliem Vargou.
Manželova rodina byla maďarského původu. Pocházeli z obce Filakovo na jižním Slovensku. Celý život těžce pracovali a po pár letech, díky své píli, se z nich stali největší statkáři v obci. To se však nelíbilo komunistům, kteří je považovali za vykořisťovatele obyčejného lidu. Během několika dní přišli o všechno, na čem tak dlouho pracovali. Rodina byla z obce vyhnána a nakonec byli oba rodiče zatčeni.
Synova nemoc obrátila vše naruby
Roku 1962 se manželům Vargovým narodil syn Julek. Až do devíti let žil jako každé jiné dítě. Byl vynikajícím žákem, byl zvídavý a průbojný. Všechno se však změnilo, když u něj očkování proti žloutence vyvolalo nemoc zvanou dermatomyositida. Jedná se o nemoc, která napadá kůži, svaly, později i vnitřní orgány a člověka pomalu zabíjí.
Celá rodina se snažila Julkovi pomoct. Lékaři zakázali léčbu v zahraničí, což vedlo k tomu, že se Julkův stav zhoršoval. Nebyl schopný chodit a byl připoután na lůžko. Své utrpení těžce snášel. "On s tím v té pubertě nebyl ještě smířený. Byl docela zlý. Když jsme ho koupali, tak ho to bolelo. Tak třeba mně jednou řekl takové škaredé slovo. A já jsem mu dala políček a manžel mi před ním vynadal," vzpomíná paní Dana. Přesto však svůj boj nevzdal a s pomocí rodiny vystudoval střední školu.
Víra v Boha
Julek začal navštěvovat faru v Hoštejně. Seznámil se s mnoha zajímavými lidmi z katolických kruhů. Svou nemoc přestal brát jako neštěstí, ale začal na ni nahlížet jako na poslání. Začal studovat Bibli a katechismus. Chtěl se stát knězem, to se mu však nedařilo, a tak se rozhodl vstoupit do řádu. S pomocí své matky a přátel napsal filozofické a teologické práce a připravoval se na vstup do kláštera. Bohužel zemřel dřív, než se jeho přání naplnilo.
Na Julkovy teologické, filozofické a politické semináře jezdily vůdčí osobnosti protirežimního postoje. Dveře domu byly otevřené pro všechny, kteří byli ochotni naslouchat. Dům se stal pulzujícím srdcem Šumperka. To však neušlo pozornosti StB, která Julka předvolala dokonce k výslechu. Riskovali však také jeho rodiče, kteří Julka v jeho aktivitách podporovali. Paní Dana byla několikrát předvolána StB. Nikdy však nepřišla o zaměstnání a kolegové se jí snažili pomoct.
Pád železné opony a Julkův konec
Julek přispíval do samizdatového časopisu Res Publica. V roce 1987 byl Julkovi za pomoci druhých lidí koupen počítač. Využíval ho ke psaní a k šíření různých katolických textů, samizdatu a petic. Celá rodina se zapojila do boje proti totalitě. Na počítači tiskla letáky. Julius promlouval k lidem na shromážděních v divadle a stal se jednou z hlavních osobností listopadových dnů.
Svobodu si Julius však moc neužil. Jeho nemoc se stále zhoršovala. Nepomohla ani léčba ve Vídni a pomalu se blížil jeho konec. Stále se však snažil pomáhat druhým. Zemřel roku 1996 ve věku 33 let. To, jak ho lidé měli rádi, dokázali také po jeho smrti. Při jeho pohřbu byl kostel plný lidí. Také dnes, když se koná mše na jeho počest, přijde do kostela mnohem více lidí.
Paní Dana žije v Šumperku a na synův osud nevzpomíná se slzami v očích, ale spíš s povděkem. "Kdybychom neměli Julka takového, jaký byl, náš život by se úplně jinak vyvíjel. Protože ty přátele, které mám, bych nikdy neměla," ukončuje svůj příběh paní Dana.
Připraveno ve spolupráci s neziskovou organizací Post Bellum a sbírkou Paměť národa. Připojte se ke Klubu přátel Paměti národa a pomozte najít a zachovat další skutečné příběhy. Čtěte i další příběhy 20. století.
