Na své předválečné dětství vzpomíná Libuše Hiemerová takřka jako na idylické. Pamatuje si hezký vztah s tatínkem, výlety do přírody a také Sokol. Všechny děti byly vedeny k tělesné zdatnosti a vlastenectví. Starší bratr paní Libuše František byl navíc členem aeroklubu. Ještě před druhou světovou válkou narukoval do československého vojska, kde byl přiřazen k letcům.

Blížící se válka ovlivňovala životy lidí čím dál tím více a po svém to vnímaly i děti: „My jsme napřed s těmi německými dětmi kamarádili, ale jak začal Henlein, tak už se nás stranily. Už nám začaly nadávat, že jsme Čechouni,“ vzpomíná paní Libuše. Někdy v době po obsazení pohraničí nacistickým Německem se Libušin bratr František rozhodl pro emigraci. Přes Jugoslávii utekl do Anglie, kde se později stal pilotem bombardovací perutě RAF.

Vyšetřovatelé StB ji celý rok pouštěli z cely jen se zavázanýma očima

„Moc před námi nemluvil, ale věděla jsem to. Potom když se s námi loučil, tak i plakal. Měl jenom tašku přes rameno a pár věcí. Myslím nějaké peníze. Maminka mu cosi dávala na cestu,“ vzpomíná pamětnice na bratrův odchod. Dodává, že rodiče byli z odchodu syna nešťastní, ale oba si uvědomovali jeho důvody. Otec měl přitom v živé paměti hrůzy první světové války, které se účastnil jako voják rakousko-uherské armády. Na zádech měl velkou jizvu od střepiny a ve válce přišel o všechny tři bratry.

Po celou dobu bratrova pobytu v Anglii o něm rodina nic nevěděla. Zpočátku se zdálo, že o nich neví ani gestapo. Vše se ale změnilo po atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha. V celé zemi bylo pozatýkáno a popraveno několik tisíc osob. Gestapo přišlo i do rodiny Dostálů. Nejprve zatkli otce a matku a odvezli je do olomoucké věznice. Jestli to bylo kvůli bratrovi pilotovi nebo kvůli otcově napojení na odbojovou organizaci Obrana národa, nikdo neví. Libušin otec prošel ve vězení sérií brutálních výslechů. Nakonec byli oba rodiče propuštěni. „Tatínek přišel bez zubů. Ani jeden zub neměl. S tátou tam dělali hrozné věci,“ konstatuje paní Libuše.

Gestapo se vrátilo

Rodiče však doma dlouho nepobyli. Gestapo přišlo znovu, tentokrát si odvedlo i Libuši a její sestru Drahoslavu. Doma zůstala jen patnáctiletá sestra Božena. „Boženka potom zůstala sama a prý se o ni starala celá ulice,“ vzpomíná paní Libuše. Matka i sestry byly odvezeny do věznice v Olomouci. Takto dnes na pobyt v cele vzpomíná Libuše: „To byla kobka. Okno bylo až nahoře, záchod tam byl v té světnici a štěnice.“ Ráno prý mívala ruce úplně opuchlé, jak je měla pokousané od hmyzu.

Před 77 lety ji odvezli z Lidic. Po návratu k mamince se musela učit znovu česky

Otec prošel na gestapu brutálními výslechy s mučením. Paní Libuše vzpomíná, že na krátkou dobu byl ještě převezen do olomoucké věznice, kde se s ním naposledy setkala. „Museli jsme všichni přijít do kanceláře, i tatínek i já i Drahuška i maminka. Ale mluvit jsme nesměli. Ale tatínek, když nás uviděl, on měl furt takový zelený klobouk z té panamy nebo z čeho na hlavě, tak ten klobouk vyhodil, abychom věděly, že tam je, a zasmál se na nás. To jsem tatínka viděla naposled.“ Z Olomouce byl otec odvezen do Brna a po nějaké době transportován do Osvětimi, kde 25. února 1943 zahynul.

Sama v noci v márnici

Libuše byla spolu s maminkou a sestrou převezena do internačního tábora ve Svatobořicích u Kyjova, kde byli v té době vězněni především příbuzní lidí české národnosti, kteří za války utekli do zahraničí a bojovali ve spojeneckých armádách. Zde panovaly drsné podmínky. Vězni měli velmi malé příděly jídla a trpěli hladem. Za každou maličkost dostávali tresty. To se přihodilo i Libuši, která v osmnácti letech musela strávit celou noc v márnici. „Byl tam ten železný stůl, na zemi byly dvě rakve, tak já jsem stála celou noc v rakvi. Bála jsem se tam sednout. Tak jsem stála na tom dřevě. Brzo ráno mi tam kuchařky daly horkou cihlu. Ale pak pro mě kdosi přišel.“

Lidé z tábora museli často na nástupy před budovy, kde bez ohledu na počasí dlouho stáli a čekali, než četníci nebo gestapáci se psy prohledají místnosti, jestli se tam nenachází něco zakázaného. Kvůli těmto nekonečným nástupům dostala Libuše těžký zánět pohrudnice a nakonec byla v lednu 1943 z tábora propuštěna. Hrozilo totiž, že by v tak těžkých podmínkách nemoci podlehla. Matka a sestra ale ve Svatobořicích zůstaly až do konce války. Libuše bydlela u příbuzných. V březnu 1943 byla předvolána na gestapo, kde jí oznámili, že otec Alois zemřel v Osvětimi. O smrti bratra Františka se rodina dozvěděla až po válce.

Paní Libuše se po válce vdala za Josefa Hiemera. Narodili se jim dvě dcery a dva synové. Po několika letech v domácnosti pracovala v Morávii v Mariánském Údolí a rodina se usadila ve Velkém Újezdu, kde Libuše Hiemerová bydlí dodnes. I přes uvěznění rodiny a otcovu smrt hodnotí bratrův čin jako vlastenecký akt, a ne jako neuváženost, kterou ohrozil rodinu. „On to tak cítil. Byl vlastenec,“ shrnuje.

Připraveno ve spolupráci s neziskovou organizací Post Bellum a sbírkou Paměť národa. Připojte se ke Klubu přátel Paměti národa a pomozte najít a zachovat další skutečné příběhy 20. století.

Čtěte i další Příběhy 20. století.

Komunistům neodpustím, že mi v mládí chlapci nemohli říct: Mám tě rád