Sobota 20. dubna 2024
Svátek slaví Marcela, zítra Alexandra
Oblačno, déšť 8°C

Příběh čtenářky: Rodinné prokletí se stalo pro rodiče osudným

Rakovina je tichý zabiják
6. července 2012 | 09:15

Čtenářka Lída si prošla doopravdovým peklem. Celou jeji rodinu totiž postihla stejná nemoc. Rakovina. Když s ní konečně dobojovala ona, zemřeli oba její rodiče.


„Pojď sem, Lído,“ volala na mě jednou večer máma z koupelny. „Podívej se, co to tam mám, prosím,“ zvedla ruku a ukazovala do podpaží. Nahmatala si tam prý nějakou zduřeninu. „To bude podkožní tuk,“ řekla jsem.

Nebyl. Po návštěvě lékaře maminku hned objednali na operaci. Když jsem se poté šla zeptat ošetřujícího lékaře, jak to dopadlo, dozvěděla jsem se zlou zprávu. Byla to rakovina prsu... Mámin stav jsem nesla velmi těžce. Uběhl zhruba rok, ležím v posteli a najednou mě prostě napadlo prohmatat si prsy.

Šla jsem na vyšetření

Úplně jsem nadskočila, když moje prsty narazily na podobnou bulku, kterou tam měla tenkrát moje máma. Udělalo se mi strachy špatně. „Ne, to nemůže být pravda, to přece není možný,“ opakovala jsem si stále dokola. Rodině jsem nic neřekla, svěřila jsem se jen kolegyni v práci. Řekla jsem jí, že s tím nikam nepůjdu, že se nechci dozvědět krutý ortel jako před rokem moje máma. Že raději skočím z mostu. „Neblbni a koukej mazat k doktorovi, třeba je to jen nějaká maličkost,“ srovnala mě kolegyně. Denně jsem brečela a stále se osahávala, jestli je zduřenina menší. Nakonec jsem se odhodlala navštívit gynekoložku a svůj problém jsem jí popsala.

Zhroutil se mi svět

Dala mi doporučení ke specialistům. Kdo to nezažil, nedovede si představit, co je to za stres. Když mi lékař řekl: „Tak mladá paní, nález je pozitivní, objednám vás na operaci. Pak se připravte na chemoterapii a následně ozařování,“ myslela jsem, že omdlím. Zdravotní sestra mě naštěstí držela za ruku a snažila se mě uklidnit. Zhroutil se mi svět.

Mám rakovinu

Rodinu jsem postavila před hotovou věc. Manžel se rozplakal, syn se mě snažil povzbudit. V práci jsem nemohla fungovat, sbalila jsem si věci a odešla domů. Po operaci a první chemoterapii do žíly mi bylo hrozně špatně, nic jsem v sobě neudržela. I další dávky chemoterapie mě ničily, moje váha šla rapidně dolů, vypadaly mi vlasy, pohled do zrcadla byl děsivý. Většinu času jsem jen ležela a spala.

Nechodila jsem mezi lidi

rakovina
Autor: Profimedia.cz

Ozařování už pak byla procházka růžovým sadem. Mezi stejně „postiženými“ jsem se cítila dobře, byly jsme si rovné. Mezi zdravé lidi jsem nechodila. Naštěstí mě podpořily kamarádky, snažily se mě alespoň večer vytáhnout na procházku, nosily mi různé pochoutky, povídaly si se mnou. Díky nim jsem postupně získávala zase chuť žít, něco se sebou dělat. O svojí léčbě jsem nic neřekla rodičům. Bydlela jsem od nich dvě stě kilometrů, takže to ani nebylo příliš složité. Nechtěla jsem je zatěžovat, máma byla slabá na srdce a táta na mě byl citově hodně závislý.

Oba rodiče mi zemřeli

Když mi začaly růst vlasy, rozjela jsem se za nimi a všechno jim řekla. Máma plakala a táta nevěřícně kroutil hlavou. Po roce mi bratr oznámil, že se s rakovinou pere i on. Předávala jsem mu svoje zkušenosti. Chemoterapii ale bohužel vydržel jen tři měsíce, pak zemřel. Za dalších devět měsíců i moje matka.

Skrytý zabiják

Propadla jsem se zase na dno. Pomohla mi až antidepresiva a pravidelné docházení na psychiatrii. Když si teď občas přečtu články o celebritách, které tvrdí, jak nad rakovinou vítězí, říkám si, jak tohle můžou tvrdit. Nikdo přece nevíme, jestli jsme jednou provždy nad nemocí zvítězili, zda rakovina není jen někde schovaná a nečeká na svoji další příležitost.
Čtenářka Lída

Autor: kač, Kema